Adaptace na vysokohorské prostředí

Termín „vysoká nadmořská výška“ není přesně definován. Užívá se pro výšky nad 3000 m, přičemž se vychází ze zkušenosti, že netrénovaný jedinec pociťuje při dosažení této nadmořské výšky řadu subjektivních potíží. Výška nad 5800 m je označována jako výška extrémní, nad touto výškou je úspěšná aklimatizace obtížná a trvalý pobyt vyloučen.

Počet molekul kyslíku, dusíku a oxidu uhličitého na jednotku objemu vzduchu, je na úrovni moře podstatně větší než ve vysoké nadmořské výšce. Jinými slovy, barometrický tlak, který je na koncentraci molekul závislý, se stoupající nadmořskou výškou klesá. S poklesem barometrického tlaku při stoupající nadmořské výšce progresivně klesá parciální tlak kyslíku. Na hladině moře je barometrický tlak 760 mm Hg a parciální tlak kyslíku ve vzduchu tvoří 20.93 % této hodnoty, tj.159 mm Hg.

Pobyt ve vysokých nadmořských výškách je sice spojen s působením řady faktorů, z hlediska biologické závažnosti je však na prvním místě nutno jmenovat snížený parciální tlak kyslíku ve vdechovaném vzduchu, tj. hypoxii ve fyziologii označovanou jako „hypoxie hypoxická“.

Adaptace na hypoxii zahrnuje změny transportu kyslíku do tkání a změny jeho využití v buňkách. Stupeň adaptačních změn přitom závisí nejen na trvání a intenzitě hypoxického stimulu, ale i na citlivosti celého organismu a jeho buněk a tkání k nedostatku kyslíku.

Typy adaptací

1. Akomodace, tj. počáteční odpověď na akutní změnu. Příkladem může být netrénovaný člověk, který se z nížiny rychle přemístil do vysokohorského prostředí. Takováto počáteční odpověď nastupuje za několik sekund až hodin.
2. Aklimatizace a aklamace, což jsou změny, které se objevují za několik dnů až měsíců pobytu v hypoxickém prostředí. U všech těchto typů se jedná o fenotypické adaptace, které jsou vratné po návratu do normoxických podmínek.
3. Adaptace genotypické u organismů, které žijí ve změněném prostředí po celé generace. Strukturální, funkční a biochemické změny jsou dědičné.

MUDr. František Jedlička