Trail | 3. část

Řada běžců a běžkyň se terénu vyhýbá kvůli tomu, že málokterý terénní profil je rovinatý, a že běhání mimo zpevněné povrchy je proto skoro vždycky běháním do kopce a z kopce. Jak o tom už ale nejednou byla řeč, kopce nám napomáhají k síle, rychlosti i vytrvalosti, a díky tomu jsou tréninkovou metodou, jíž je škoda nevyužít.

Nároky kladené na naše nohy při pohybu nahoru a posléze dolů jsou ovšem jiné než při pohybu po rovině.

V okamžiku, kdy se dostaneme na začátek stoupání, je jako první věc důležité, abychom se zaměřili na zachování běžeckého rytmu. To předpokládá, že poněkud zkrátíme krok a současně pomocí rukou zvýšíme frekvenci běhu (podle toho, jak prudký je kopec, do kterého běžíme, pumpujeme rukama, abychom nohám pomohli překonávat zvýšený odpor vyplývající z náklonu terénu).

V kopcích při krosu však kratší krok šetří naši energii, pomáhá nám udržovat rovnoměrné tempo a především na strmých místech nás chrání před uklouznutím. Z tohoto pohledu není bez zajímavosti, že v obzvláště příkrých úsecích je někdy dokonce lepší přejít do chůze, protože ta nás ke konci stoupání dostane mnohdy rychleji než běh, jenž se v takovýchto situacích často stává jenom jakýmsi rychlým přešlapováním takřka na místě. Při chůzi je pro nás totiž snadnější protáhnout krok.

A ještě jedna věc, pokud jde o stoupání. Stejně jako horolezcům na skalní stěně s bezednou propastí pod nimi se nedoporučuje, aby se dívali dolů, vám uprostřed nekonečného stoupání nedoporučuji, abyste se dívali před sebe nahoru směrem k vrcholu kopce. Zbytečně to ubírá na morálce a tam, kde klesá morálka, ani sil moc není, to už jistě mnozí dávno víte.

Žádný kopec ale nestoupá donekonečna, a jakmile ho jednou zdoláme, většinou se musíme vydat hned zase dolů. I zde je rozumné držet se pravidla kratších kroků, protože s každým prodloužením kroku zvyšujeme svoje zrychlení, a to se v určité chvíli může vymknout naší kontrole, nemluvě o nadměrném zatížení, se kterým se musí vypořádávat naše svaly a klouby při neustálém brzdění a vyhýbání se překážkám, jež s sebou „sešup“ dolů nevyhnutelně přináší.

Hodně pomáhá, když běžíme se sníženým těžištěm a v těžkých úsecích ne přímo, nýbrž spíše přeskakováním ze strany na stranu. Tak neztratíme kontrolu nad svou rychlostí ani rovnováhou. Pro udržení rovnováhy je navíc dobré trochu zvednout a roztáhnout ruce.

Bohužel, navzdory veškeré své opatrnosti se pádu pravděpodobně vždycky nevyhneme. Naší okamžitou, instinktivní reakcí při ztrátě rovnováhy je, že se v posledním okamžiku ještě snažíme vystrčit jednu nebo obě ruce, abychom pád zbrzdili. Tím ovšem riskujeme, že si vážně pohmoždíme loket nebo dokonce zlomíme zápěstí a bůhví, co dalšího.

Na veřejnosti to zřejmě provozovat chtít nebudete, ale možná by stálo zato, techniku padání si nanečisto na nějakém měkkém povrchu, vybaveni dostatečným počtem vrstev oblečení a třeba i helmou, vyzkoušet.