Zahajovací blok, v srpnu 2008, začal velmi pozvolna. Jen takové „poskakování“, aby si tělo začalo zvykat na nadcházející zátěž. Počasí nám přálo, žádná zima, žádný déšť a ani vítr moc nefoukal, podmínky pro začátek jak stvořené. Při běhání jsme se oba shodli, že se nám nechce moc dýchat, že dýchací svaly přece jen za ta léta ochably. Začali jsme se čtyřmi tréninky týdně a to po 6km. Běhy jsme chodili s bratrem společně, jen v pátky každý individuálně, protože já běžel do práce a hned z práce odklusal trénink. Do práce to máme 3 km.
Protože se nejevily známky únavy či bolesti po prvním týdnu, tak hned následující pondělí jsme odběhli prvních 12km po X letech. Ke konci dvanáctky jsme cítili už větší únavu a také mírnou bolest na otřískaných stehnech, které přece jen nejsou dostatečně zformované a jen tam tak poletovaly :-) Postupně jsme pak přidávali každý týden nějaký kilometr navíc, takto: 1. týden (6-6-6-6km), 2. týden (12-6-6-6km), 4. týden (12-6-9-6), 5. týden (12-6-12-6), … atd. až do (12-12-12-12). Čtyři krát 12km týdně jsme běhali až do konce listopadu. V prosinci jsme přidali pátý běžecký trénink a to dlouhý běh 20km. Po 15km se nám už plantaly nohy a byli jsme rádi, že jsme rádi, ale chtělo to jen vydržet. Příště znovu vyrazit a zase znovu a tělo si postupně opět zvyklo. Od září jsem začal jednou až dvakrát týdně plavat s plavcema a taky jezdit na kole. Všechny tréninky v poklidu, tak abychom se při běhu mohli ještě bavit. Sem tam něco rychlejšího podle chuti. Po dvou měsících jsme jedenkrát týdně zařadili tempový běh a jedenkrát rychlostní běh. Tempový běh: 2x15min s 5min meziklusem. Tepová frekvence kolem 160 tepů/min což u mě odpovídá asi 85% TF, meziklus 120-140 TF/min-(60-70%). Rychlostní trénink: 10x200m se 100MZ. Ostatní kilometry či tréninky jen klusat a klusat na 120-150 TF.
Protože pracuji jako konstruktér-výpočtář, mám sedavé zaměstnání, pravidelnou pracovní dobu a nechtěl jsem šidit rodinu, tak kolo a plavání jsem si odbyl vždy před prací, proto jsem ve všední dny začal vstávat před pátou hodinou, abych vše stihl a v práci byl do 7 hodin.
Dále bylo potřeba se zaměřit na “sundání“ nějakého toho kilečka. Při našich spíše menších postavách, mé 170 cm vysoké, je 66 kg přece jenom moc. Takže minimálně 6 kg musí dolů! Stejně jako u bratra 170 cm a 67 kg. Bylo také nutné změnit jídelníček. Tak nějak si člověk ani neuvědomí co vlastně jí či nejí. Omezit uzeniny, bílé pečivo a přidat ovoce a zeleninu. Dvě kolečka papriky mezi chlebem a salámem určitě nebylo dost :-) Musím přiznat, že nebýt běhání, tak si opravdu ani neuvědomím, že mé stravování za posledních deset let nebylo nic moc :-/
S přibývajícími kilometry se začaly objevovat i různé bolesti. Jednou to byla stehna, jindy zase kotníky, kolena či lýtka s achilovkami … atd. Proto bylo nutné se začít zabývat regenerací. Postupně si vše přivykalo na pravidelnou zátěž. Jen achilovky s lýtky ne a ne si přivyknout a problémy jsem měl až do jara následujícího roku. Díky tomu jsem začal používat i sportovní vložky do bot a magnetoterapii, strečink a masáž se staly pravidelností. Postupně se vše upravovalo a já mohl přidat na tréninku. Během období srpen – prosinec 2008 jsme se nevyhnuli ani nachlazení, nemocem, puchýřům a všeho co jen člověk může chytit. Někdy stačilo vynechat jen jeden trénink, jindy bylo potřeba celý týden a potom zase pozvolna začít a poslouchat svoje tělo.
V tomto období jsme se zúčastnili i kontrolních závodů. Já jednoho, protože jsem onemocněl, bratr dvou. Byly to závody na 5km a 10km. Na 5km jsem byl pouze v roli diváka, ale i tak jsem byl ze závodů „vydivočený“, že jsem si musel, před startem, odskočit třikrát na velkou :-) Typovali jsme pětku tak za 17:30, ale bratr ji zaběhl v nádherném čase 17:06. Další závod byl za tři týdny Hornická desítka. Chtěl jsem ji vynechat, z důvodů minulé nemoci, ale bratr mě přesvědčil. A tak co mi chybělo na fyzičnosti, jsem doháněl svou odhodlaností a bojovností, a nepřestal věřit v pokoření hranice 35min na deset kilometru. Na start jsem se postavil, poprvé a naposled, do středu 350-ti členného startovního pole, přece jen jsem měl v té době ze závodníků kolem respekt. Po výstřelu jsem se mohl pohnou až po 5-10-ti vteřinách a na čelo jsem tak ztratil 30-50 metrů a proto jsem se snažil dohnat časovou ztrátu. První kilometr byl hluboko pod čtyři minuty a to 3:30. To bylo dobré tempo na 35 min, ale byl to první a poslední kilometr v tomto tempu a také naposledy kdy jsem viděl bratra. Od té doby se tempo zpomalovalo a tepy narůstaly a všichni, které jsem předběhl, mi to začali vracet. Na 1,5 km první žena, za chvíli další. Ve čtvrtém kilometru jsem si myslel, že se na to vy…. a sednu si někde na obrubník a budu se jen dívat. Samozřejmě se mi začalo honit hlavou, proč to vlastně dělám, když ono to tak bolí a je tak nepříjemné. Nevzdal jsem to a běžel dál. Trochu jsem i polevil, dokonce až 4:20km/min s tepy kolem 175min, když jsem trochu přidal hned jsem měl 180tepů! Na to, že mě předbíhal jeden běžec za druhým, jsem si zvykl, ale úplně mě dorazilo a málem jsem se vybulil do příkopy, když kolem přeběhl opravdu pravý prošedivělý veterán. Nevzdal jsem to a zavěsil se za něj, ale to bylo tak všechno. Stejně mi uběhl a já jsem totálně vyčerpaný a zničený doběhl někde kolem 80.místa v čase 37:52. K 35 minutám to má ještě hodně daleko, ale cíl je na jaře pod 35min a k dobru ještě 4-5 měsíců tréninku. Radek zvládl čas závodu Hornické desítky za 36:20.
Počáteční „rozběhové“ období máme za sebou. Naběhali jsme od srpna-prosince 2008 kolem 900 km. V dalších článcích vás pozvu do své kuchyně, dám nahlédnout pod pokličku a ukážu s čeho vařím a jak vařím. Samozřejmě obrazně řečeno nebude se jednat o vaření, ale běh :-)
Doufám, že vás články pobaví či inspirují v našem společném běžeckém světě.